„Nekupovali jsme vůbec nic.“ Rozhovor s 85letou babičkou Milkou o dětství v Liešné

Moje babička Milka je obdivuhodný, krásný a laskavý člověk. I když vyrůstala v naprosté jednoduchosti – v dobách, kdy se tvaroh chladil ve studni, místo prášku na praní se používal popel a jídlo bylo vzácné – nikdy se nebála experimentovat a zkoušet nové věci, a já se při každé návštěvě u ní naučím něco užitečného. O tyhle její poklady se prostě musím podělit! Konečně se děti uzdravily a já měla čas zaznamenat naše povídání, nepřikrášlené vyprávění 85leté mámy, babičky a prababičky. 

Babi, kde jsi vyrůstala?
V pěkném prostředí v Liešné, byly tam kopce, hory, louky, chodili jsme na houby, maliny, máma nám udělala šťávu i džem, v létě nám bylo dobře. Chovali jsme kozy, dávaly nám mléko, měli jsme ovocné stromy, třešně… V zimě jsme sáňkovali, táta nám udělal takové sáně, koulovali jsme se a do školy jsme chodili daleko. Do základní školy jsem chodila 3 km pěšky, autobusy nejezdily, a když byla zima, táta nám přijel naproti na saních, takových, na kterých svážel dřevo, dělal v lese, koníci je tahali. Pak jsme šli do měšťanky, to jsme jezdili 9 km, tam už jezdil autobus, a když jsem jednou musela zůstat po škole, máma pro mě přišla a byla tma jako v pytli, tak jsem si dávala pozor, abych po škole nezůstávala.

Bylo vás 7 sourozenců. Měli jste někdy málo jídla? Museli jste hodně šetřit?
Naši to měli těžké, šetřili, jak se dalo, ale měli takovou zahrádku, kde jsme si vypěstovali brambory na celý rok i zeleninu, chovali jsme i drůbež.

Jak u vás vypadala večeře?
Dost chudě, většinou brambory, zelí, mléko, kyselé mléko. Moje máma měla rodiče, kteří chovali krávu, tak nám vždycky dali hroudu másla a máma tu hroudu másla rozpustila a dala do sklenice, aby jí vydrželo déle. Tvaroh, když dostala, zabalila do křenových nebo řepných listů a vydržel jí dlouho, spustila ho v kbelíku do studny, aby byl v chladu, ledničky nebyly. Nemůžu říct, že bychom byli přesycení, máma pekla chleba doma, v sobotu se roztopila pec a upekla 6 chlebů, a když nás bylo 9 a někdy jsme u sebe měli i babičku, tak nám ten chlebík někdy nevydržel ani týden, šetřilo se tak, že každý dostal krajíc a stačilo. Když jsem šla do školy, máma mi dala krajíček chleba a jablko, nic jiného jsem neměla, namazané sádlem – máslo málokdy. Vařili jsme švestková povidla a ta jsme si dávali na chlebík. Pamatuju si, že jsem byla někdy i hladová. Měli jsme sušené ovoce, jablka, švestky, hrušky… máma uvařila hrnec sušeného ovoce a to jsme měli i šťávu, měli jsme pytel sušeného ovoce, švestkové sady byly u babičky, měli i sušárnu, tak to jsme měli vždycky.

Co všechno jste kupovali a co jste si vypěstovali?
Nekupovali jsme vůbec nic. Dostávali jsme příděl mouky, cukru. Rýže nebyla, nepamatuju si, že bychom jedli rýži. Jen brambory, zelí jsme si naložili a nakvasili do sudu a zabíjeli jsme i prasátko, tak jsme měli i trochu masíčka, žádné maso jsme nekupovali.

Bylo pro vás běžné věci opravovat?
Opravovali jsme všechno, nikdy jsme nic takového nevyhazovali. Šaty jsme nosili jedny po druhých, šetřili jsme, jak jsme mohli. Dnes jsou toho plné obchody a vyhazuje se. Já nevyhazuju nic. Co se uvařilo, to se i snědlo, nebylo co odkládat.

Jak jste řešili úklid domácnosti, jaké prostředky jste používali?
Normálně jen čistou vodu, kde by naši prostředky kupovali… Popel, dřevěný popel se dával i na vyvářku prádla, v potoce jsme máchali, žádné prášky nebyly. Když jsem já měla malé děti, tak byly takové mýdlové vločky, to se napěnilo a ty věcičky jsme vyprali, žádná aviváž nebyla.

Zajímá vás, jak babička Milka používá Včelobaly dnes? Zveřejnili jsme i druhou část rozhovoru na našem blogu.